Kuba

Historie Kuby

Historii Kuby podle dochovaných záznamů datujeme od roku 1492, kdy ji objevil slavný italský mořeplavec Kryštof Kolumbus. Ten se původně domníval, že dorazil ke břehům Japonska, ovšem jeho zmatení nemělo příliš dlouhého trvání. Tento karibský ostrov mu učaroval natolik, že jej považoval za pravý ráj na zemi. Pokud se podíváme na historii Kuby jako na celek, uvidíme střídání období kdy obchod prosperoval, nebo naopak velmi upadal. Vše samozřejmě nejvíce ovlivňovala vždy politika, která nikdy nebyla úplně růžová a průhledná. Proto se nemůžeme místním obyvatelům divit, že vzdor a rebelství mají doslova v krvi. Revoluce zkrátka Kubu doprovází od nepaměti.

Právě jsem se vylodil v Japonsku, pomyslel si slavný mořeplavec Kryštof Kolumbus když dorazil 28. října 1492 ke břehům Kuby.

Asi nikoho nepřekvapíme skutečností, že dnešní Kubánci nejsou původními obyvateli ostrova. Je možné, že vzdálené spojení mezi původními domorodci stále existuje, ale počet takovýchto vztahů bude velmi mizivý. Většinu kubánského obyvatelstva tvoří míšenci afrických otroků a španělských kolonizátorů. Afričtí otroci sloužili jako pracovní síla na zdejších plantážích s cukrovou třtinou a později také i s tabákem.

Jako původní obyvatele ostrova tak archeologové považují nomádské lovce a sběrače. Ty údajně obývali ostrov Kuba již 8 000 let př. n. l. Později tyto obyvatele vytlačili kmeny z Jižní Ameriky, kteří se nazývaly Taínové. Ti se živili především jednoduchým zemědělstvím. Taínové byly mírumilovný kmen, na což při příjezdu kolonizátorů tvrdě doplatili. Při jejich příjezdu žilo na ostrově na 300 000 domorodců. Většinu z nich zahubily nemoci, které přivezly Evropané, ze zbytku přeživších udělali otroky nebo se o ně postarali muškety dobyvatelů, místní obyvatelé neměli s dřevenými oštěpy žádnou šanci. Protože domorodci nebyly na těžkou práci na plantážích stavění, rychle vymřeli a tak je spojení se současnými obyvateli velmi nepravděpodobné, nikoliv však nemožné.

Tvrdá politika vždy ničila svůdnou Kubu

Kolonialismus na Kubě postupoval mílovými kroky. Prakticky po celou dobu co se začali Evropané okolo Kuby pohybovat, nemysleli na nic jiného než jak ukořistit co nejvíce pro své národy. Drancovali přírodní bohatství neuvěřitelným způsobem a zásobovali tak Evropu cukrovou třtinou, tabákem, nebo také zlatem. Konkrétně u posledně jmenovaného produktu si kolonizátoři slibovali větší naděje. Na Kubě sice existovala naleziště zlata, ale bylo jich velmi málo. Jedním z velkých plusů, který nahrával Španělům do karet byl svižný Golfský proud, který protékal kolem havanského přístavu. Díky němu mohli kolonizátoři své poklady rychle dopravovat zpátky do Španělska.

Problém který doprovází Kubu od jejího novodobého počátku byla vždy politika. Už Španělé Kubu svým způsobem vykořisťovali. Nestarali se o rozvoj ostrova, nepodporovali místní obyvatele, chovali se ke kolonii jako k dojné krávě o kterou není třeba se starat. Jedinými místy, které mohli obchodovat byly Havana a Santiago de Cuba a to ještě pouze se Španělskem. Spolu s dalšími nesmyslnými zákony vyvolávali kolonizátoři u místních obyvatel nevole, které vedli ke vzniku ilegálního obchodu i s jinými zeměmi. Za tyto peníze Kubánci kupovali předměty denní potřeby a starali se o rozvoj ostrova. Díky neustálým válkám odehrávajícím se mezi Evropskými státy zůstávala Kuba napospas sama sobě a tak byla často rabována piráty nebo jinými státy.

Boj o nezávislost

Protože útisk ze strany Španělska se stával neúnosným, chystalo se k boji o nezávislost. Kubánce sužovala chudoba, chyběli jim předměty denní potřeby, i ty nejzákladnější věci se museli dovážet, zkrátka si místní obyvatelé řekli dost. První desetiletá válka která trvala od roku 1868 do roku 1878 vznikla z popudu majitelů plantáží, kteří osvobodili otroky a vyhlásily Španělsku válku. Tato válka skončila pro Kubánce prohrou, ale zklamání přinesla pro obě strany protože si vyžádala skoro na čtvrt milionu životů. Výsledkem bylo ale postupné zrušení otroctví (1886), nicméně život místních obyvatel to moc nezpříjemnilo.

Další válkou která výrazně ovlivnila místní dějiny byla válka s Amerikou. Kuba tuto válku opět prohrála. Spojené státy do kolonie investovali mnoho prostředků, především do výroby cukru. Zajímavým dodatkem ve smlouvě s Kubou bylo užívání základny Guantánamo, které bylo až do nedávné doby využíváno hlavně jako vězení pro nepřátele státu.

Jedním z dalších hřebíků do pomyslné Kubánské rakve bylo vítězství prezidentských voleb, které vyhrál Geraredo Machado (1924). Toto období bylo pro Kubu obzvlášť krušné. Kubu zachvátila korupce, nájemné vraždy, tvrdá politika vůči veškerému obyvatelstvu, zkrátka národní chaos. Tyto zlé časy ještě navíc prohloubila finanční krize. Prezident byl nakonec během generální stávky svržen a na jeho místo dosedl Fulgencio Batista. Lidé se domnívali, že přinese Kubě změnu, ale Batista pokračoval ve šlépějích svého předchůdce a utrpení a chudobu místních obyvatel pouze prohloubil. Vznikly obrovské rozdíly mezi obyvatelstvem. Na jedné straně bohatí měšťané, na straně druhé chudí vesničané. Batista v průběhu svého života Kubu opustil, emigroval na Floridu ale později se opět vrátil. Opět se prohloubily problémy běžného obyvatelstva. Kuba se stala centrem zločinu, požitkářství, zkrátka živého chaosu. To se samozřejmě nelíbilo místnímu obyvatelstvu a tak jako několikrát v minulosti se začal chystat odpor. Toho se ujal mladý právník, jehož jméno je všem notorické známé, byl to Fidel Castro.

Fidel Castro a Che Gueavara

Jeho revoluční odboj, který se nazýval „Hnutí 26. července" měl za cíl sesadit Batistovu vládu. Tento odboj podnikl několik rebelských akcí, které byly více či méně úspěšné. Nakonec byl celý odboj potlačen, přežilo jen několik lidí z vedení a samotný Fidel Castro byl poslán do vězení. Fidel si měl původně odsedět 15 let, nicméně za mřížemi strávil pouze zlomek tohoto trestu. Po amnestii byl propuštěn a utekl do Mexika, kde připravoval nový odboj. Ve vedení odboje krom Fidela byl také jeho mladší bratr Raul a také argentinský doktor Ernesto „Che“ Guevara. Spolu s dalšími revolucionáři a za podpory místního obyvatelstva podnikali záškodnické akce na zkorumpovaný Batistův režim. Po mnoha vyhraných bitvách vykolejily Guevarovy revolucionáři armádní vlak a dobyly taktická místa, která jim umožnily ovládnout ostrov. Batista z Kuby unikl a Fidel se zmocnil vlády.

Přestože Fidel Castro v průběhu revoluce sliboval, že hodlá provést mnoho změn a nakonec se odklonit i od klasického způsobu komunismu, situace se opět dramaticky změnila. V průběhu své vlády Fidel všechny podniky a majetek znárodnil, zakázal soukromé podnikání a přerozdělil majetek. To vedlo k velké vlně emigrace především bohatší vrstvy, která žila ve městech. Lidé žijící na vesnicích si naopak polepšili. Cílem bylo přerozdělit majetek tak, aby vzniknul nový člověk, který myslí více na blaho druhých, než na svoje vlastní. Che Guevara měl za cíl prosazovat revoluci i v jiných státech což se mu nakonec stalo osudným v Bolívii, kde byl zabit. Protože jak je z historie známo, komunismus v praxi nefunguje, znamenali Castrovi změny celkový úpadek hospodářství, který později prohloubil i pád sovětského svazu, na jehož dávkách byla Kuba životně závislá. Spolu s obchodním embargem, které na Kubu uvalili spojené státy se chudoba místních obyvatel opět prohloubila a tak tomu je bohužel i dnes. Jediné co Kubu v posledních letech drží nad vodou jsou příjmy z turismu a vývoz vlastních produktů.